Jan Lidral patřil v 50. letech mezi bezkonkurenčně nejlepší obránce v lize i reprezentaci. Začínal v týmu SK Zliv. Měl neuvěřitelný zápal pro sport. Zatímco jeho ostatní spoluhráči zlepšovali své dovednostní schopnosti na trénincích na stadionu, Lidral trénoval na zamrzlém rybníku. Měl urostlou a vypracovanou figuru, kterou drtil soupeře svými pověstnými bodyčeky. Ostatní lidé by strávili měsíce v posilovnách, aby takovou postavu měli, jenže on nikoliv.

Jeho tělo dostalo tvar po pravidelném ježdění na kole. Zní to divně, ale je to skutečně tak. Den co den jezdil na byciklu a najezdil tak přes tisíc kilometrů.  Jenže Jan Lidral, to není pouze hokejista. Že měl opravdovou slabost pro sport všeobecně dokazovala jeho krátká fotbalová kariéra, ve které si dokázal prosadit do A-týmu SK České Budějovice, v té době velice silného a populárního týmu. Jeho zápalnost líčí jeho dlouholetý kamarád Vladimír Stráský:

„Studoval jsem na právnické fakultě. Přijel jsem domů a nestihl se ani otočit – už na mě hvízdal Honza. Pojď na tenis, křičel pod oknem. Neblbni, dělám zkoušky, musím se učit, zněla má odpověď. Tak půjdeme ráno od sedmi, volal zpátky Honza a to jsem nemohl odmítnout. Druhý den přicházím na místo – hrávalo se u vodárny nad zámkem – a vidím Honzu, dokončujícího úpravu kurtu. Zametal, lajnoval, sbíral napadané lístečky. Vstával o hodinu dřív, jen aby mě nezdržel a mohli jsme si zahrát.“

Že to nebyl talent pouze na hokej dokazuje i tato příhoda, kterou vykládá českobudějovický hráč Josef Buřič : „Byli jsme na soustředění v Třeboni, kde se připravoval také národní tým atletů. Ve chvíli volna procházel Honza spolu s Rudou Rabetzem kolem skokanů do výšky. Stačil malý hec a hned přikročili k činu. Ruda si nastavil laťku na sto osmdesát, Honza ještě o pět centimetrů víc. Oba bez jakékoliv přípravy tu výšku na první pokus zdolali !“

Bohužel měl slabost pro alkohol, kterým nikdy nepohrdl. Později to došlo již tak daleko, že sním museli kluci hrávat karty a hlídat ho, aby opět neproléval hrdlo. A byl to ten nepřítel alkohol, který ukončil kariéru tohoto skvělého obránce. Jeho trenér ho po rozhovoru takhle vyhodil:

 „Honzo, tys přijel prvním ranním autobusem z Hluboké?“ „Jo, jo.“ „Dýchni na mě, kolik jsi toho vypil?“ „Asi tři piva.“ Kouč nebyl s verzí svého svěřence spokojen. Tušil, odkud vítr fouká. Pozdržel odjezd autobusu k mistrovskému utkání do Brna a došel se přeptat na místo činu. S vysavačem zápolící uklízečka potvrdila, že populární hokejista v podniku nad ránem ležel na koberci. Zlatkovi Červenému došla trpělivost, vyřadil Lidrala z kádru a povolal mladého Standu Bauera.

Nějaký čas sice ještě trénoval se svým týmem, ale svůj způsob života si  ani nadále neuměl představit bez alkóholu, který mu krátce na to již definitvně zavřel hokejovou bránu.

Lidralův život měl smutný konec. Na sklonku života ho trápilo srdce se kterým měl jít do nemocnice. Jenže z nemocnice měl až panickou hrůzu a tak raději utekl z domova nalehko oblečený. Po chvilce se mu udělalo špatně a omdlel. Cestou ho potkala nakupující sousedka, která si myslela, že je jen opilý. Když se ale vrátila zpět, Jan tam pořád ležel. Teprve pak zavolala záchranku, bohužel pozdě.

Jan Lidral prožil téměř pohádkový život, který ale skončil tragédií. Zahrál si v nejvyšší soutěži a za reprezentaci. Hrál fotbal, zkoušel dokonce atletiku. Kdyby dal alkoholu útrum, mohl se ještě pár sezón v hokeji držet. Ale boj prohrál. Přesto je to hrdina na kterého je třeba vzpomínat a brát si v mnoha ohledech příklad.  

Zdroj: http://historie.hokej.cz/index.php?view=clanek&lng=CZ&id=0&menu_id=328&open_id=343